Povídky

Soukromé aktivity

První zaznamenaný

Jednou večer, když mi bylo asi tak devět let, jsem si četl nějakou knížku. A bylo to tak zajímavé že jsem četl až do úmoru. Najednou jsem se ocitl v džungli která překypovala neskutečným množstvím zvířeny. Všude kolem poskakovaly opice a hrozně vřeštěly. Házely po sobě kusy klacků a jakési lesklé oranžové plody. Mezi nimi se procházeli velcí bílí ptáci, asi pelikáni a našlapovali obezřetně do měkké až bažinaté půdy. Také hlasitě kdákali a snad ještě hlasitěji třepotali mohutnými křídly které pak na několik pokusů skládali na hřbet. Ve žlutém lepivém vzduchu přeletovala mračna mohutného hmyzu. Některé exempláře musely být opravdu veliké, protože jsem je viděl pouhým okem a přitom vzápětí zalétly za poměrně vzdálené přesličkovité rostliny. Pod nohama mi několikrát přeběhlo něco chlupatého a velmi rychlého. Nedokázal jsem postřehnout jestli to byly nějaké krysy, nebo fretky. Z udiveného a možná i trochu pobaveného pozorování, mne vytrhl hluboký chropot a dupání z nedalekého roští. V zápětí mi do ramene narazil obrovský chroust a o vteřinu později jsem dostal do čela kouskem klacku mrštěným šlachovitou opičí končetinou. To mi dodalo! Začal jsem klopýtat přes množství měkkých kořenů propletených s načervenalými bodlákovitými šlahouny, které se mi bolestivě zasekávali do tenké kůže kolem kotníků. Zvláštní bylo, že mne v tu chvíli ani příliš netrápila otázka, jak se z této situace dostanu. Jakýsi vnitřní klid mi umožňoval stále velmi ostře vnímat vše co se dělo kolem mne. Bylo to nezapomenutelné, výrazné, ostré, kontrastní, hlasité a až nesmyslně barevné. Až podezřele snadno jsem při svém úprku narazil na zdánlivou záchranu. Útvar, který do této scenérie na první pohled jakoby zapadal, ale rozumově do ní nepatřil. Byl to obrovský a velmi zachovalý "jezedácký" krecht. Betonová, možná spíše panelová plocha o šířce nejméně čtyřiceti metrů se mírně svažovala mezi dvěma mohutnými stěnami vystupujícími jen několik centimetrů nad okolní terén. Vše začínalo celkem nenápadně, ale po padesáti metrech to už byly více než třímetrové zdi. Vrhnul jsem se na spásnou plochu připomínající civilizaci v této smrtonosně bujné přírodě. Bylo zvláštní, že mimo několika trsů sídlišťové trávy, která je schopna prorůst čímkoliv, se na betonové ploše nenacházelo vůbec nic. Zvířata plochu buď ignorovala, nebo se jí bála, nebo jí dokonce neviděla. V každém případě za mnou již nikdo nešel, neskákal, neplazil se, ani nic jiného ještě obludnějšího. Vydal jsem se po mírně svažitém dně vpřed, do stěny vlnícího se horkého vzduchu. Skutečně! V tu chvíli jsem si to uvědomil. Dno krechtu bylo asi tak horké, že se nad ním zrcadlil vzduch jako nad asfaltovou silnicí vedoucí napříč texasskou pouští. Vypadalo to, jakoby sto metrů přede mnou začínala vodní hladina. Úvahy o tom, jestli mne šálí zrak, přerušily opice, které po mně začali házet klacky z hřebene pravé stěny. Tabu betonového krechtu padlo. Se zvrácenou hlavou jsem začal ustupovat před deštěm klacků a opičích výkalů do středu koryta. Dvacetimetrová vzdálenost od obou stěn se zdála být relativně bezpečná. Z bezpečí této vzdálenosti se řádění opic zdálo docela zábavné. Postupovali mojí rychlostí jen po pravé straně a co mne na nich rozveselovalo nejvíce byla skutečnost, že mněli moji podobu. Vypadaly ale mnohem starší a některé dokonce hyzdily směšné bradky a kníry! Nevím jak dlouho jsem je takto na pochodu sledoval, ale v moment, kdy jsem si uvědomil co se stalo, byly již stěny vysoké nejméně jako pětipatrový dům. Stál jsem v teplé, asi pět centimetrů hluboké vodě močově žluté až rezavé barvy. Pocit, že mám na nohou oblečené sandály způsobovalo několik velikých černých pijavic přisátých k mým odřeným kotníkům. Tělem mi odspodu projela vlna odporu která mne instinktivně zvedla na špičky. Střídavě jsem za doprovodu svých hrdelních skřeků začal prudce střídavě vykopávat oběma nohama dopředu jako laň při zběsilém útěku před šelmou. Tím jsem se ovšem nevědomky dostával do stále hlubší vody. Některé pijavice skutečně odlétly odmrštěné do dálky a rozvířily doposud zrcadlově hladkou hladinu. Voda už mi sahala do půl lýtek když jsem se sehnul a začal jsem pijavice strhávat rukama. Periferním viděním jsem zahlédl, že hladina se po dopadu pijavic neuklidňuje. Naopak! Narezlá poloprůhledná kapalina začala ožívat desítkami čolčích hřbetíků, chapadélky potaženými nazelenalým hlenem, esovitými vlnovkami vodních hadů. Prudce jsem se vztyčil. Voda na deset patnáct metrů kolem mne doslova vařila.

Thubnail

Děs který mne přepadl ochromil mé tělo. Připažil jsem a všechny svaly se mi stáhly v divoké křeči. Chtěl jsem být úzký, tenký... chtěl jsem se stát raketou a vystartovat pryč z toho hnusu. Jako ve snu jsem pozoroval jak mé nohy ovíjejí chapadla a násosky. Do masa mezi prsty se mi začaly zakusovat velicí černí vodomilové pohybující se trhavými pohyby za pomoci řezavých plochých veslovitých nohou. Pocit pálení škrcení a ostré bolesti se mi spojil do jediného vysokého žlutého tónu nesnesitelné intenzity. Zvedl jsem hlavu k nebi a začal jsem úporně řvát.... Až po několika vteřinách mi však došlo že to neřvu já. Že je to zvuk který důvěrně znám! Neživý zvuk každého rána školního dne! Zvuk holicího strojku! Táta se holí! Jsem zachráněn! Je to sen! Teď už se stačí jen probudit.... Ale jak? Proboha! Jak se mám probudit?!! Musí to být rychle nebo zahynu. Probudit! PROBUDIT!!! Stál jsem po kolena v divoce se zmítajícím slizu obklopen děsivě reálným světem a neuměl jsem se probudit. Jak se mám proboha probudit!? Pomóóc!!! Napjal jsem všechny síly a otevřel jsem oči. Záblesk světla byl podoben úderu. Stál jsem opět v hemžícím se krvavém šlemu. Co se stalo?! Jsem zmaten. Záchrana je tak blízko. Musím to zkusit znovu! Otvírám oči a BÁC!!! Záblesk mne málem srazí do vody. Ne! Já už sem nechci zpátky! Nechci!!! Ještě jednou!!! A BÁC!!! Propadám hysterii. Stále znovu a znovu otvírám oči a jsem srážen do hrůzného odporného světa. Začínám ztrácet pojem kde je nahoře a dole. Ochabuji. Smiřuji se. Poprvé pomýšlím na smrt. Přijímám objetí chapadel a klesám nejprve na kolena a potom dozadu na lokty. Pomalu pokládám hlavu do měkkého slizu jako do peřin. Jsem jejich..... Když jsem ten den otevřel oči, přímo výsměšně mi do nich svítila nezhasnutá noční lampička. M.B. 1999

Druhý zaznamenaný

Vstávat, vstávat, přijdete pozdě do školy!“ Sedím na posteli a netuším kde je nahoře a kde dole. Ještě v polospánku dělám nějaké úkony, jejichž smysl a kvalitu provedení si vůbec nepamatuji a už sedím za úžasným trojnohým stolkem v kuchyni. Má desku mandlovitého tvaru a bleděmodrý umakart. Slavný bruselský styl z dob mého narození. Patří k němu ještě dvě skořepinová křesílka vytvarovaná dle vašeho zadku tak dokonale, že když si nedejbůh prdnete, tak sedíte na plynovém polštáři, protože chudák pšouk nemá kudy uniknout. Zrovna jsem provádět tento ekvilibristický kousek který prý posiluje páteř, když se přede mne přisunul talíř se dvěma chleby namazanými máslem, pak sýrem a na tom položená kolečka nějakého salámu. Ten sýr mi tam trochu kazí chuť toho salámu, ale nemám sílu protestovat. Popíjím teplý čaj, maminčinu specialitu. Udělá ho vždy večer ve velkém nerezovém kastrolu a ráno ho pak vždy přihřívá. Má to své nesporné výhody, ale znalcům se asi dělá vyrážka. No a v tom ucítím takový divný tlak kolem žaludku. Nechápu to. Podobný pocit zažívám jen když mne čeká něco naprosto úžasného, nebo něco naprosto hnusného. Ale přešlo to jako stín. Opatrně listuji v paměti co ve mně vzbudilo ten nepříjemný pocit. Dělám tuhle věc hrozně nerad. Někdy dokonce raději nelistuji a nechám to vyhnít. Ale dnes jsem měl celkem čisté svědomí…Tak co mi to kalí náladu? A, ááá….tady… hmm…že jsem se v tom vůbec hrabal. Chemie! Dnes máme první hodinu chemii!! No teď už nepozřu ani sousto. Upadám znovu do paměťového komatu a hrůzou procitám až ve škole. Přikrčený na židli za dlouhým stolem s plynovým hořákem za někým, kdo má tu smůlu že sedí přede mnou. Dělám vše pro to aby mne ani nezahlédla. A přitom je na co koukat. Jako osmák již umím ohodnotit kvality žen napříč celým věkovým spektrem. A stále na této schopnosti usilovně pracuji, konzultuji se spolužáky a odbornými časopisy. Štríglová byla ve své podstatě krásná ženská. Vysoká, štíhlá, souměrná, jakoby soustružená. Úzký pas a oblé boky. Trávově zelenou sukni podtrhující její barvu vlasů s délkou přesně do půl kolen a lýtka jako kuželky. Nazrzlá blondýna s pěknou trvalou. To se teď nosí. Ala Merilin. I obličej by asi nebyl k zahození, kdyby se za ním neskrývala ta gestapácká duše. Nejmarkantnějším projevem toho co se v ní odehrává jsou čelisti. Od toho jak je stále vztekle svírá jí zmohutněli natolik, že ji z předního pohledu dělají z obličeje čtverec. Nemůže to už napravit ani rovný nos, ani hluboce zapuštěné oči. Vykračuje v páskových botách na podpatku před tabulí a plácá se pomalu ukazovátkem do dlaně. Sadisticky nás sleduje zrakem vědce, který si vybírá další bílou myšku pro svůj krutý pokus.Vůbec se nedivím holkám že jedí před každou její hodinou Meprobamat na uklidnění. I jejich rodiče si na ní už byli několikrát stěžovat u ředitele. Jenže takový duševní teror na žácích se velice těžce dokazuje. A ještě hůř se kritizuje, nebo dokonce vyhazuje učitelka, která je asi angažovaná úplně všude. No, jednou měla pěknej průser, ale ani ten jí nezlomil vaz. Prováděla nějaký pokus na velkém stole a bylo na něj špatně vidět. Tak nás neopatrně pozvala ke katedře plné rozložených zkumavek a kádinek. Obklopili jsme ji ze všech stran se zatajeným dechem. Bylo to poprvé. No a dement Mareš co má IQ asi tak 50, vzal jednu kádinku ze stolu a s výrazem opičáka ji vylil Ivaně Matějů za krk. Všechno by to byla docela sranda, kdyby v té kádince nebyl roztok kyseliny sýrové… Nikdy už jsem Štríglovou neslyšel tak řvát jako tehdy. Mínótaurus určitě vydával tyhle zvuky když hledal své oběti v bludišti. Myslím, že jí hlavou za pár vteřin proběhly všechny katastrofické scénáře spojené s tím, jak její žačku odvážejí prožranou kyselinou do Vinohradské nemocnice. Začala jednat. Strhala s chudáka Ivany všechno oblečení do pasu bez ohledu na její vyvinutá prsa, zatáhla ji k umyvadlu pustila kohoutek na plné pecky a začala ji polévat vodou hlava nehlava. Jako puberťáci jsme nezklamali. Duše se nám tetelily tak, že jsme nemohli ani pořádně zaostřit. Vážnost celé situace nám došla až po třech dnech, kdy nám Štríglová ukázala Ivanin bílý pletený svetr, který měl na zádech velkou tmavohnědou skvrnu. Někteří kluci se pak dušovali že po vyklepání skvrna úplně vypadla. Teprve potom jsem uvědomil dvě věci. Jak Štríglová duchaplně zareagovala a proč si Ivana na hodině chemie dovolila takový luxus, jako je hlasité holčičí kvičení. Při těchto úvahách se vracím do reality, schovaný za zády Jiřiny Žebrové a nevěřím svým očím. Za malešickým kopcem, který se zvedá za školním hřištěm na severní straně, se pomalu vynořuje jasně bílý talířovitý předmět. Učebna chemie je ve čtvrtém patře a tak mi koruny stromů nepřekážejí ve výhledu. Stejně pomalu jako stoupá létající talíř nad horizont kopce, vstávám i já, oproštěn od veškerého strachu. Spolužáci i Štríglová se na mne tázavě otáčejí. Zhluboka se nadechuji a ze všech sil které mám jako ve zpomaleném filmu řvu UFFÓÓÓ!!!! ….sedím na posteli a nejsem si jist, jestli to ufóóó, nebylo vlastně vstávááát! Musím se usmát, to byl ale blbej sen. S připitomělým úsměvem stojím nad mísou, s lišáckým úsměvem si čistím zuby. Moje špatná paměť mne udržuje v lechtivém napětí. Nepamatuji se jaký máme dneska rozvrh, ale jestli je tam první chemie, tak je to bomba. Ukusuji chléb s máslem sýrem a salámem, popíjím ohřátý čaj a stále se nemohu zbavit ironického výrazu ve tváři. Je to bomba! Ale kdo mi to uvěří. Sedím za Zemanem, za tím se dá schovat daleko snáz než za Žebrovou. Ten má ramena jako zápasník. Štríglová mne však už tak neděsí. Koukám z okna na svah a vyvolávám UFO. V hlavě mi výří myšlenky jako prádlo v prače. Jestli se objeví, tak se asi picnu. Byl by to fakt fór. Jediný kdo ví o mém snu je Jirka, ale moc ho to nezaujalo. Takovejch keců už bylo. Při těchto myšlenkách mi tuhne úsměv na rtech. ostrá kontura kopce se začíná rozmazávat v nejvyšším bodě. Jasná záře je děsivou předzvěstí předmětu, který se v zápětí vynoří. Skoro automaticky vstávám a se zaťatými pěstmi a šlachami naběhlými na krku řvu jako pominutý…UFÓÓÓÓ!!! …sedím na posteli a jsem bez sebe. Točí se mi hlava z prudkého napřímení a já nevím jestli jsem se zbláznil nebo jestli ještě pořád spím. Sundávám si kabátek od pyžama a dlaněmi si jezdím po pažích, je mi chladno. Jak poznám že nespím? Pozorně se rozhlížím po okolí. Polička s knihami - nápisy jsou čitelné, štípnu se do zápěstí - bolí to. Prý zaručený postup... pche!. Dávám si nenápadnou facku, abych v ostatních členech rodiny nevyvolal podezření že mi opravdu jeblo. Při požírání dvojitě namazaného chleba se salámem už vím že první hodinu máme chemii. Snažím se vymanit ze začarovaného kruhu stereotypu a ubezpečit se, že už nespím. Poslouchám rádio, mluví v něm… koukám z okna, chodí tam lidi… Polévá mne studený pot. Proboha!!! Jak poznám že už nespím. Zdá se že problém UFA je už podružný, že je to spíše osvobozující moment, který mne vrátí do reality. Nebo naopak?! Co když právě to UFO se mnou udělalo něco a já jsem se zacyklil v nějaké časové smyčce. Nervozita narůstá. Nejsem schopen pozřít ani sousto. „Ne, nic mi není“ V bláhové naději se konejším, že všechno co se liší od minulého snu je důkazem že je to skutečnost. Byl vůbec barevný? No jasně že byl. A lišil se od toho předposledního? Lišil! Ne tudy cesta nevede. Zaraženě jdu do školy. Stojí asi padesát metrů od našeho paneláku. Lidé jsou živí, mluví. Otvírám popelnici… jsou tam odpadky. Realita nejde nachytat. Je mi do breku. Nevím si rady. Otupěle si sedám do lavice před dvojitý plynový kohout na který nesmíme pod trestem smrti ani sáhnout i když přívod je a vždy byl… vypnutý. Nevnímám za kým sedím, nevnímám Štríglovou, už dávno se jí nebojím. Bojím se jen, že to neskončí. S doširoka otevřenýma očima zírám na kopec…. Ježíšimarjá je tam!!! Já se zblázním!!! Je tam!!! Proboha co mám dělat??? Jako ve snu vstávám a řvu, řvu, ŘVU jako o život. Bojím se. Co bych za to dal, kdybych se teď rozhlédl a celá třída by na mne poťouchle civěla a já dostal poznámku za nepřístojné chování při hodině. Ale nestalo se tak, sedím na posteli s hlavou v dlaních. Skrz prsty vidím na poličce knihu. „Vesmír, člověk, země a my děti. Moje bible. Minimálně polovinu toho co vím, vím z této knihy. Dostal jsem nápad. Přečtu si z jiné knihy něco co jsem ještě nečetl. Informaci kterou ještě neznám. Nemůže se mi přece zdát o něčem co neznám. Otvírám Jiráska. Rodiče ho mají celého dokonale srovnaného a v jedné úpravě… Byl to omyl. Podle těchto textů nepoznáte jestli sníte nebo bdíte. Odevzdaně jdu baštit chleba se salámem. A jestli máme chemii se ani nedívám. Je úterý a to máme skutečně první hodinu chemii. Vůbec, to úterý je takovej hnusnej den. Máme přestávku na oběd a pak se ještě odpoledne učí další dvě hodiny. Vždycky jsem obdivoval holky, že mají tu schopnost připravit si věci jen na ty hodiny, které budou následovat. Třeba taková Bedrnová, zásadně na odpoledne přichází s dvěma tenkými sešity a dvanáctibarevnou propiskou v elegantní průhledné igelitce. Já musím bohužel se svojí pamětí řešit tuto problematiku jinak. Sebral jsem tátovi velkou aktovku, přepásanou řemenem, se kterou jezdil na služební cesty. V ní nosím úplně všechno učení které máme. Proto mne nikdy moc netankuje co bude tuto, nebo příští hodinu. Prostě šáhnu a vytáhnu. No nic. Zpátky do snu. Trochu jsem se ve škole uklidnil, protože Procházka nepřišel na první hodinu do školy. Nemám tedy komu co vyprávět a to je určitý příslib, že jsem vypadl z toho děsivého stereotypu. Dokonce se zase zdravě bojím Štríglové. Svah za oknem ale z očí nespouštím. Perou se ve mně dva pocity. Strach a senzace. Asi jako když si voják jede pro smrt do vyhrané bitvy. Tato směsice pocitů mne neopouští ani když se nad naší školou ozývá ohlušující rachot a v oknech se třesou tabule skel. Všichni instinktivně zvedáme hlavu nejdříve nahoru a pak ve směru kam hluk pokračuje. K vrcholku malešického kopce se přes nás řítí hořící proudové letadlo a zanechává za sebou mocný sloup dýmu. Za horizontem na setinu vteřiny zmizí… aby tam odsud vzápětí vykvetl nádherný ohnivý kosatec. Za další dvě vteřiny doráží ohlušující detonace. Její basy mi na mžik oddělují na čele kůži od lebky. Jsem klidnej, nevstávám, neřvu. Tentokráte to dělají jiní. Štríglová, neštríglová všichni vystřelují jak pružiny a za hlasitého křiku se vrhají ke dveřím. Na chodbě se však mohou již jen připojit k mocnému proudu lidí, který se valí z budovy ven. Na pedagogy kašlou. Všichni peláší po školním hřišti dál do svahu až na kopec. Běžím taky. Na vrcholu kopce se nám všem otevírají pusy a pohled na monumentální scenérii. Za jeho vrcholem je rozestavěn komplex jakéhosi budoucího učiliště tvořící velikou dvoranu. Asi třípatrové, skoro hotové budovy mají vysklená všechna oka. Velký žlutý jeřáb, stojící uprostřed několika hromad písku už není žlutý, ale černý. A na těch hromadách se povaluje ohromné množství leskle stříbrných hliníkových plechů zmuchlaných jako obaly od snědených čokoládiček. Uprostřed jedné hromady hoří čmoudivým plamenem zčernalý „sputnik“, asi motor stíhačky. Znalecky odhaduji, že to byl Mig 17, nebo 19. a že nedoletěl do Kbel. Modely mi stojí na skříni. Asi po deseti minutách ukecaného zírání se rozléhá smích mezi diváky. Stovky rukou ukazují na jeřáb a pak na zoufalého jeřábníka, který se malátným pohybem snaží dostat po ohořelých žebřících dolů. Někdo vedle mne suše poznamenává: „Ten se tam musel posrat“. A určitě není daleko od pravdy. Když už pomalu začíná upadat zábava, objevuje se nová atrakce. Přilétá obrovská helikoptéra. Má dvě turbíny pod vrtulí a kola jako od nákladního auta. No a míří si to rovnou doprostřed našeho školního hřiště. Sbíháme zpátky po svahu bezhlavě vstříc novému zdroji svištivého lomozu s pocitem, že se to úterý nakonec docela vydařilo. Pomalu dosedá a její obtloustlé břicho se stále hlouběji ponořuje do tlumičů podvozku. Hluk polevuje a otáčky rotoru se zpomalují. Mohutné listy vrtule ztrácejí rychlost a pod vlastní vahou se pomalu ohýbají stále níž a níže. Najednou vše vidím znovu jakoby ve zpomaleném filmu. Obrovský hmyz mimo měřítko, sedící na školním fotbalovém hřišti vedle běžecké dráhy. Zuřivým máváním křídel udržuje v uctivé vzdálenosti dotěrná lidská mláďata. Nejsou však dost opatrná… Jeden ze čtyř listů vrtule již dosahuje na jednu z branek a bíle natřené trámy roztříštěné na hromadu ostrých kopí se rozlétají a hledají své oběti. Zůstávám stát jako přikovaný. Že já se ještě neprobudil, že já pořád ještě spím…? Doslov: Pilot se katapultoval již nad Zahradním městem a v pořádku doskočil někde v parku. Zato že opustil letadlo nad hustě obydlenou zónou prý však dostal několikaletý trest. Nevím co by se dělo, kdyby křivka pádu stíhačky protnula naši školní budovu. No a roztříštěná branka taky nakonec nikomu vážně neublížila. Jen já stále ještě nevím, jestli pořád nespím. Nenašel jsem dost odvahy na to, abych někde na veřejnosti vstal a co nejhlasitěji zařval ufóóóó. Nechám si to až na stáří, pak někde uprostřed kina vstanu, zařvu a probudím se jako čtrnáctiletý na gauči v Malešicích a půjdu si dát ten úžasný dvakrát namazaný chleba se salámem.

Stav úsměvné přihlouplé apatie

Nikdy na ten den nezapomenu. Mrazivý, jakoby skleněný vzduch a dlouhé stíny vrhané mdlým zimním sluncem, vytvářely atmosféru jakýchsi kontrastních zaostřených fotografií. Vidím je stále před očima. Mám je vypálené na sítnici. Trauma, které sem tehdy utrpěl vyrylo navždy do mé paměti hlubokou rýhu podobnou zákopu první linie. A začínalo to tak vesele.

Thubnail

Jako mladý důstojník Miroslav Von Bochnak jsem byl přidělen do vysněné jednotky JASTA 2. Už jen její nízké číslo mne utvrzovalo v tom, že se jedná o jednu z prvních, dalo by se říci zakladatelských, jednotek leteckých sil německé říše. Však se v ní taky nacházelo takové eso jako byl Oswald Boelcke. Já jsem přišel k jednotce prvního října a 1916 a on mněl na svém kontě již devatenáct sestřelů. Znal jsem ho z mnoha novinových článků.

Vedle jeho světáckého obličeje na fotce v personálních deskách jednotky (krásně vázaných v kůži), vypadala moje podobizna ulízaného jedináčka jako kuře vedle lva. Ale já byl pevně přesvědčen, že brzy budu zaujímat na tabuli osobních sestřelů jedno z prvních míst. To jsem však ani zdaleka netušil do čeho jdu. Vždy když člověk odchází do války, tak s pocitem že si odtud odnese hruď oplechovanou medailemi a řády. Ihned po prvním setkání s opravdovou válkou však pochopí, že bude rád, když to přežije. Já jsem si taky představoval, jak se hned od prvního dne vrhnu do osobních soubojů s početným publikem na obou stranách fronty a brzy budu mít právo zmalovat svůj osobní stroj těmi nejdivočejšími barvami.

Aby každého, kdo se ke mně omylem přiblíží popadl panický děs a hrůza. Nakonec jsem pokládal za úspěch když se mi podařilo přeletět přes frontu jen s několika průstřely a nepotkal jsem při tom žádné francouzské letadlo. Peklo, které dokázali rozpoutat kulomety s kanonádou protiletadlového dělostřelectva, by se dalo přirovnat ke zvrhlé muzice, zapisované notovým záznamem obláčků po roztržených šrapnelech, pokrývajících celé nebe. Plochá flanderská krajina kolem Seranvillers jakoby se na tom všem nechtěla podílet ani jedním kopečkem hlíny. Při pohledu shora však každý s hrůzou zjistí že ona je zraněna nejvíce. Obrovská tmavá linie fronty, táhnoucí se od horizontu k horizontu, tvořená nespočetným množstvím kráterů, protkaná nervovým systémem předních zadních a spojovacích zákopů, vypadá jako lidské tělo otevřené kramlí. I vztahy na peruti se ukázaly být stejně podivné jako vše s čím jsem se setkával několik posledních týdnů. S nikým se pořádně nedá promluvit a co je nejhorší, všude kolem to zavání diskriminací obyčejných lidí. Já jsem svůj urozený původ nikdy nechápal jako výhodu, ale spíše jako závazek, jako povinnost být vzorem. Nechápu ale, proč bych k tomu měl mít přidělovány lepší letadla, výstroj a výzbroj.

Připadá mi až trapné, když vylétáme třeba v osmi a my důstojníci letíme vpředu na nových Halberstadtech a za námi se potácí ten náš plebs na stokrát zalepených Albatrosech. Ne, nesmějte se, to opravdu není žádná legrace když najednou slyšíte dvojku která vás má krýt zezadu jak zděšeně cvaká prázdným úderníkem zaseknutého kulometu. Pak jste ohroženi i vy. Ani s Oswaldem jsem se neměl možnost setkat tak jak bych si to představoval. Je neustále přidělován do jiných skupin. I když nakonec to zase není na škodu, protože zvlášť při lovech na méně obratné bombardéry by vám slízl všechnu smetanu. Jednou jsme se při návratu z útoku na menší letiště hned za frontou potkali s pětičlennou skupinou dvoumístných bombardérů. Nestačil jsem se dostat do palebné pozice za posledního a již jsem slyšel dva srdceryvné výkřiky těžce zraněného zadního střelce a pilota. Letadlo se odporoučelo k zemi a já se tedy začal štelovat za další, ale Oswald mne znovu předběhl. Mněl jsem tehdy sto chutí pustit jednu dávku do něj. Ale zpátky k tomu dni, který mne tak zdrtil, že jsem skoro ukončil svoji službu u letectva.

Vždy jsem začínal let jako nováček z pozice za velitelem. Neříkám že to není pohodlné, nemusíte se rozhodovat, jen sledujete stroj před sebou a myšlenky můžete nechat bloudit nekonečnými dálavami vzdušného prostoru. V rytmickém hukotu motoru postupně začínáte odhalovat různé minimalistické melodie které vás ukolébávají do stavu přihlouple úsměvné apatie. Sám jsem tento pocit zažíval celé hodiny při hlídkách podél fronty, nebo při útocích na vzdálená letiště ve francouzském týlu. Brzy mne to ale stejně jako mnohé jiné mladé kluky omrzelo a začali jsme tak zvaně trhat se řetězem. Vybočovali jsme na všechny strany a často se nám stávalo, že jsme se při svém zkoumání okolního prostoru ocitli před velitelem. Vždy dělal že to nevidí a strnule hledíval vpřed, ovšem po návratu na zem jsme si vždy vyslechli svoje. Tenhle kluk byl ale úplně jiný. Nevypadal, že by se bál. Spíše se choval tak nějak oddaně, jako pejsek. Sledoval každý můj pohyb a naprosto dokonale dodržoval vzdálenost.Někdy jsem mněl nutkání se podívat, jestli za mnou není náhodou připoután na laně.

Možná, že se bavil právě tím, že se snažil vypadat jako připoutaný k mému letadlu a možná že mi prostě natolik věřil. A možná si myslel, že když se mne bude držet jako klíště, tak přežije tu šílenou válku odehrávající se na souši, na vodě, pod vodou i ve vzduchu. A možná že opravdu poslouchal tu donekonečna se opakující melodii svého motoru a se skleněným pohledem mne bezmyšlenkovitě sledoval do pekla. Možná… možná že právě v tomhle stavu bylo moje číslo, když jsem začal nalétávat na francouzský pozorovací balón. Sestřelil jsem jich již více jak deset a nebýt pozemních flaků, byla by to docela zábavná činnost. Rozstřílet to tlusté střevo, nebo mořského králíka? Tvar balónu se mi zdál vždycky takový podivný, živočišný až odpudivý. A co mne štvalo nejvíce, že jeho smrt byla vždy taková… bez katarze, nedokončená. Taková polosmrt. Nekončilo to efektním výbuchem, nebo ohňostrojem, ale jen jakýmsi splihlým snášením se k zemi bez dějové tečky. Toto vše mi běželo hlavou, když jsem položil prst na spoušť a čekal na vhodný okamžik kdy spustím dlouhou dávku. Upřímně řečeno na kluka za sebou jsem absolutně zapomněl

Něco se však začalo kazit. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy už bylo pozdě něco napravovat. Měl jsem prostě příliš velkou rychlost. Dodnes nevím, jestli to byl vítr který se mi najednou ocitl v zádech, nebo jsem sklouzával pod příliš velkým úhlem, nebo jsem neztlumil otáčky motoru na nutné minimum a nebo všechno dohromady. Nejednalo by se o nic katastrofálního. Odhadnout všechny tyto složky letu je poměrně složité a ani hodně zkušenému letci se to nepovede vždy napoprvé. Znamená to jen tu otravnou věc: nalétnout znovu. Už jsem s tím byl smířen, ale bojový duch mi nedal a rozhodl jsem se zkusit alespoň krátkou dávku než začnou balón stahovat. S každou otočkou je pak blíže k zemi a hlavně blíže k flakům. Letěl jsem tedy rovnou na jeho bok a stiskl spoušť. Pět, deset hylzen mi prolétlo kolem ucha a tělo balónu mi už zakrývalo skoro celý výhled mezi křídly. Vytáhl jsem plyn a přitáhl páku na doraz. Sotva jsem se přehoupl a možná jsem dokonce škrtnul kolečky o jeho plášť. A v tom se to stalo…

Ten zvuk uslyším nadosmrti. Jako když někdo prudce zmuchlá bakelitovou krabici na vajíčka. Bože! ... Došlo mi to. Studený pařát mne bodne do srdce a brnění prochází celým tělem. Co jsem to provedl?!! Vždyť já ho zabil! On mne s důvěrou následoval a já zavinil jeho smrt. Spíše automaticky jsem strhl páku doprava a přešel jsem do vývrtky. Vrtule se rozřehtala, jak ji brzdil vzduch a já sto metrů po sebou uviděl úplně rozlámaný drak letadla s žebry trčícími z potahu jako kosti z otevřené zlomeniny. Padal do hlubin nedbale zabalený do vlající látky s velikým výsostným francouzským znakem. S drnčením napínacích lanek jsem srovnal stroj a s vytřeštěnýma očima jsem zíral na monitor a stále jsem si opakoval: "Je to jen hra! HRA!" Pitomej RED BARON. Pak mi vyhrkly slzy.

Byly to slzy úlevy.

Gundabal

Jsem sice starej plesnivej skřet, ale jednu věc, která mne odlišuje od ostatních, umím. Naučili mne totiž psát. O tom jak a proč, se teď nechci nějak rozšiřovat, je to jiná historie. Jen jednu věc vám prozradím... hrozně to bolelo. Ale teď mám nutkání popsat neuvěřitelný příběh posledních dnů. Stal jsem se účastníkem obrovské bitvy zla s odporným a lepkavým dobrem.Povaloval jsem se na svém smetišti, když za mnou přišli mladí skřeťáci s návrhem abych jim odvezl zbroj do bitvy na svém žebřinovém voze. Ten jsem uloupil již před několika lety jednomu sedlákovi z dalekého východu i s koněm. Toho jsem ovšem hned druhej den sežral. Mimochodem.... byl moc dobrej. Takže teď mám sice vůz, ale bez koní. Ale jezdí a náklad je lepší tahat, než nosit. Ani za to nic nechci a jsem rád, že jsem alespoň v něčem k užitku. O nás skřetech si mnozí myslí, že jsme líní a neohrabaní. Ale vždycky když jim useknem hlavu, tak si to myslet přestanou.

Thubnail

No.... jo, tak jsme dorazili na tábořiště a já jsem zůstal stál jako omráčenej. Tolik skřetů, vrků a jiný havěti jsem jaktěživ neviděl. Všude hořely ohně. Ozýval se rachot bubnů a hlahol stovek a možná tisíců bojovníků. Nad vším se vznášela hejna komárů a tyčily se špice věžovitých stanů. V dálce jsem zahlédl i jiné stany, nepřátelské, ale začala se mi pěnit krev a to mi kazí spaní, tak jsem pohled zase odvrátil. Dali jsme si ještě loka a šel jsem spát. Ráno se prej vstává brzy... No a taky že jo. V sedm hodin ráno začala ječet nějaká skřetice do plechové trouby tak, že se probudil i velikej černej mrtvej šváb, kterého jsem v noci zalehl. Později jsem pochopil, že ta skřetice byla naše královna. No... vřeštět uměla tedy královsky. Když už jsem se o ní rozepsal, tak to dokončím. Mezi skřety totiž moc skřetic nebejvá a zvláště v bitvách, ale pokud se nějaký vyskytnou, tak vypadají dost k nakousnutí. Tahle královna byla celá krásně chlupatá. Vod hlavy až po koneček vocasu. A krásně černá. Já už tak satan-žel černej nejsem, moji pleť zesvětluje plíseň, která mi pokrejvá celý tělo. Za temných zvuků bubnu vydlabaného ze špalku mohutného stromu jsme se vydali na pozice. Vůbec jsem nevěděl kam se jde a jak se to tam jmenuje. A vlastně... a to bylo to nejzajímavější, mi to bylo jedno, ale začal jsem mít takovej zvláštní pocit. Něco jako: „Pokud se někde něco stane, tak to bude právě tady“ Táhli jsme lesem v několika kolonách vedle sebe, všude mezi stromy a keři bylo možné vidět zástupy skřetů ozbrojených až po zuby. Najednou někdo zařval: „most“ a bylo jasné že už tam skoro budem. Netušil jsem, že právě na tomto mostě se zanedlouho odehraje naše první střetnutí s bledými. Za mostem a zátočinou na táhlém návrší již bylo vidět mezi stromy polorozbořenou věž. Gundabal! No, nevypadala nic moc, spíše jako nějaká ruina, ale co bylo hlavní... smrdělo to tu po našem. Tak tahle díra se teď stane mým domovem i hřbitovem. Gund po našem znamená kámen, nebo taky stráž. A baal chovat, nebo pěstovat. A gunda je množné číslo. Takže dohromady něco jako pěstěné strážní kameny. Rozvalil jsem se na zarostlou dlažbu hned za spodní bránou jak hrbatej tak dlouhej, ale klidnej jsem nebyl.

Thubnail

Tento pocit velice dobře znám ještě z dob kdy jsem jako mladej sloužil v regulérní skřetí armádě. Prostě neděláte nic, ale pořád jste ve střehu. Trochu jako spíte a ve skutečnosti pořád čekujete, co se děje kolem. Pro některé skřety může být tenhle stav docela vysilující. O lidech a elfech nemluvě. Ti se z dlouhodobé psychické zátěže vždy totálně rozloží. Jedině snad trpové to snášejí lépe, ale u nich je to zase dáno sníženou inteligencí. No prostě hned jak jsem tohle všechno domyslel, začalo bojové rozdílení. Nějaké velké organizované skupině byl přidělen střed. Vypadali velice dobře a měli dokonce stejné hadry. Což je na skřeťáky neuvěřitelnej výkon. Levé křídlo dostala o něco menší, ale taky dobře organizovaná skupina. No a pak tam zbyl takovej sbrod nesourodejch oblud včetně mne. Bylo nás všeho všudy asi dvanáct. Z toho jedna mladá skřetice. Královnin generál na nás chvíli koukal s beznadějí v o čích a pak zachrochtal: „Dejte se nějak dohromady a vymyslete si pokřik ať vás můžu občas svolat do houfu“. A na to černej Pete povídá: „A co takhle GABALA! „No to byl šlo, to se dá dobře zařvat“ No a jen to dořekl, začalo se něco dít. Asi hlídky někoho uviděli. Začala mela. Nikdo nic nevěděl, ale všichni se valili z brány ven. Tak jsem šel taky. Doklopýtal jsem někam na pravou stranu, kde se ozývalo volání "gabala" a našel svoje lidi. Poprvé jsem pocítil takový malý, ale opravdu jen lehoučký pocit sounáležitosti. Možná to v tu chvíli byla jen taková soustrast se těmi, kteří byli také smeteni se stolu do hrsti jako zbylé drobky okoralého chleba. „K mostůůůů“ „Padejte holoto líná, přes most a rozviňte se za ním.“ Přešli jsme tedy přes most a tam zůstali stát. Nejsem žádnej stratég, ale přišlo mi to jako úplná zhovadilost. Proč bránit most před mostem a né za ním. Na mostě by přece nemohli rozvinout své řady do šířky. Ani by neměli kam ustoupit. No ale nezáviselo to na mně, tak jsem mlčel. Jediné co jsem navrhnul bylo, abychom obsadili malé zalesněné návrší vpravo od mostu. Dokonce tam padl návrh abychom zalehli, nebo se schovali za návrší, aby nebylo vidět že je nás jen 12. Ale už bylo pozdě. Nahoře na horizontu se mezi stromy začala objevovat nepřátelská armáda. Trpové a lidi. Chvíli to vypadalo, že je ještě dáme. Ale najednou se mezi nimi začali zjevovat i elfové a to byl konec. Došlo nám, že na ubohý Gundabal vytáhly všechny armády dobra najednou. V našich řadách to zašumělo. Kde jsou vrci z Buurzlugu?? Kde Throkusharští??? Jsme sami!!! Do naší smrti zbývaly minuty. Nikdo však neustoupil. Ještě si pamatuji, jak se veliká armáda zarazila pootočila a tři veliké skupiny se vydaly naším směrem. Odhadl jsem to tak na 60-70 bojovníků všech tří ras. Srdce se mi rozbušilo. Tak takhle to tedy vypadá. Takhle se jde na smrt! O opět takový zvláštní pocit, který mne opusti až ve chvíli, kdy se obrovský trpaslík se stejně velkou palicí napřáhl aby mne vší silou udeřil. Nastavil jsem svůj krátký, těžký, pěkně vyvážený meč do dráhy jeho toporu a přijal ránu. Loketní šlachy na pravé ruce se mi napnuly k prasknutí.

Napřahoval se znovu, ale já nečekal, seknul jsem ho do ramene a ustoupil za strom. Byl jsem totiž oblečen jen ve skřetím spodním prádle. Prostě pytel s proříznutým otvorem na hlavu a ruce. Přepásaný koženým řemenem, na kterém jsem měl zavěšenou trofej v podobě lidské lebky a váček s penězi. Když přidám náhrdelník z trolích zubů, tak to bylo všechno co jsem měl na sobě. To před palicí moc neochrání. Paličáka to ale asi odradilo, protože někam zmizel a na mne začali útočit asi čtyři lidé, kteří satan-žel postupovali dosti koordinovaně. Výpady prováděli najednou a snažili se mne obklopit. Odolával jsem několik desítek vteřin a pak mne do levého ramene zasáhl šíp. Ostrá bolest mi projela celým tělem. Couvl jsem a poklesl v kolenou. Vzápětí jsem dostal úder z prava do žeber a tak jsem zjistil že po mém pravém boku již nikdo nestojí. Se zoufalstvím jsem pohlédl na předmostí odkud jsem čekal pomoc. Ty hovada jim mohly vpadnout do zad dokud jsme je drželi na návrší! Ale nestalo se tak. Stáli na mostě a koukali, jak nás bledí masakrujou. Sesypaly se na mne další a další údery a já cítil, jak ze mne vyprchává život... Můj duch se pomalu oddělil od těla a vznášel se nad bitvou. Najednou mi bylo všechno jedno a s vyrovnaným pocitem jsem nezúčastněně shlížel jak skupiny, které nás pobili, brodí podél mostu a útočí na jeho obránce zezadu. Nečekaje na výsledek se má duše přemisťovala na hřbitov Gundabalu. No... a tam... už bylo plno. Netušil jsem, jak ukecané jsou duše mrtvých skřetů. No a protože se duše už nebojí ničeho, ani královniných strašlivých důtek. Tak začaly nadávat na velení. Musel jsem souhlasit. Ze strategického i taktického hlediska jsme to podělali dokonale. Ze strategického proto, že místo abychom se jako armády spojili dohromady, tak si každý zalezl do své věže a o ostatní se nestaral. No a z taktického proto, že jsme šli před most, místo abychom zůstali za ním. Padla první slova o svržení velení. Ale znělo to jako ze hřbitova. No a pak se stala další katastrofa. Trpajzlům jedněm zatrolenejm to vítězství nestačilo a začali obléhat samotný Gundabal. Zpoza hřbitovní zdi jsme jen mátožně přihlíželi, jak se hroutí chabá obrana a Gundabal je dobit. S trochou zlomyslnosti jsem koukal jak se bledí rozběhli aby Gundabal vyplenili. Che! Ale našli akorát hovno! Nojo, jednu věc ale přeci jen našli. Naši zástavu. Sebrali nám ji a nám přestala fungovat hřbitovní reinkarnace. Co teď? Znamenalo to přemístit se na hřbitov do Buurzlugu. Vrčí tábor s věží. Tady ovšem bude reinkarnace trvat déle. No hrozná potupa. Jít si lehnout na cizí hřbitov. To se ekluje i nám skřetům. Jo vrrrrci! To je kasta. Zrůdy jak má bejt! Krásně voplesnivělí, zablešený a jak krásně smrděli mmmmm! No a ty tlamy. Až jsem si jednu chvíli říkal, jestli nemám schovat ty svoje náhrdelníky, aby si ještě nepomysleli že to je z nich. No bojovat bych proti nim nechtěl. I ty hroby měli nějaké větší. Najednou mi došlo, jak je Gundabal vlastně malej. Začali jsme si o něm povídat se skřetama z našeho gabalského pravého křídla a dozvěděl jsem se. Že to je nejčastěji dobývaná a taky satan-žel nejčastěji dobytá pevnost temné strany. V tu ránu jsem k ní pojal takovou skřetí náklonnost, že mi až ukápl zelený hlen. O nás skřetech si mnozí myslí, že jsme necitliví. Ale vždycky když jim vyvrhnem střeva, tak si to myslet přestanou. Přepadla mne touha po odplatě. GRRR! Představil jsem si jak si utírám zakrvavenej meč do čisťoučkého, vyžehleného modrobílého hábitu, vypraného v Lenoru. Che, CHE! Z mého snění mne vytrhlo troubení na buvolí roh a bušení bubnů. „Vstávejte vy grázlové, už jste zase živí, tak půjdete zase chcípnout!“ Jo, to byla krásná slova. Pln energie jsem se zvedl a máchnul mečem až to zasvištělo. V dlouhé koloně jsme se vydali společně s vrkama Vlasáčovou pěšinou nahoru do kopců. Teď jsem je tedy dost litoval, protože bylo asi 30 stupňů ve stínu a kožich nesundáš, srst si neoholíš. Jen vidina lidské krve nás poháněla vpřed. Nevím přesně kde to bylo, ale byli jsme už pěkně na kopci. Asi někde kousek nad Ušákovem. To je takovejch pár skrčenejch chalup. Tak prostě tam najednou někdo zařval: „Pojďte! Dole se to bije!“ No a do nás jako když kobyla kopne. Rozběhli jsme se jako s větrem o závod. Dělal jsem obrovské skoky protože to bylo s kopce a chvílemi se mi zdálo že letím. Točil jsem svým krásně vyváženým mečem a měl jsem úžasnej pocit. Najednou jsem si připadal jako opravdickej generál a zničeho nic jsem zařval: „Držte řadu! DRŽTE ŘADU!!! A nemělo to chybu! Hrůzou doširoka otevřené oči bledých, kterým jsme takto vpadli do boku byly krásnou satisfakcí. Mlátili jsme je jako žito. Někteří si dokonce raději lehli na zem abychom je nechali. Trvalo to pár desítek vteřin a bylo po všem. Ozvalo se vítězné chroptění. Chvíli jsem na poli boje sbíral useknuté ruce s prsteny, ale pak jsem si řekl že je to stejně na nic. Tak jsem je zase zahodil a šel se radovat. Ten kdo podobnou věc nikdy nezažije prožil jen nudný život. Omládl jsem o desítky let. Opojeni slávou z vítězství jsme se vydali plenit dál. Naše řady se rozpadly na malé bojůvky. Moje tlupa Gabala se mi ztratila. Asi se sedmi skřety jsem zahnal do kouta pět nešťastných mladých elfů a po jednom jsme ji stínali hlavy. Otrhával jsem z nich medajle a hodnosti jako chrupky ze stromu. Byl jsem na vrcholu blaha. A najednou! Najednou jsem pocítil něco nastražujícího. Něco strašlivého. Takový sirný puch za zády. Než jsem se stačil otočit tři silné pařáty se mi zaryly do zad s takovou silou, že mne prakticky propíchly nazkrz. Ani jsem necítil bolest. Jen zděšení, když jsem klesal k zemi. Nade mnou se skláněla šupinatá hlava draka se svítícíma očima a s dobráckým tónem mi tiše povídá příjemným lidským hlasem: „Sešššš mrtvééééj“ Ty sykavky mne lechtaly v uších ještě když jsem jako mrtvá duše pomalu odplouval na hřbitov. A opět ten pocit uvolnění a zvláštního nadhledu. Klidu a vyrovnanosti. S mečem za hlavou jsem pomalu plul po krtčí stezce a proti mně kráčela dokonalá jednotka nájemních rytířů ve žlutých hábitech. Bylo to jako ve snu. Živý bych je takhle vlastně nikdy neviděl. Vyrovnaný trojstup, jednotné oblečení, vyleštěná zbroj, vzadu krásné lučištnice. Chvíli jsem se za nimi díval se závistí. Tohle u nás skřetů nikdy nenastane. Na hřbitově bylo tentokráte veseleji. Rád jsem zase viděl starou partu. Nebyli jsme kompletní a asi už do konce dne nebudeme. Protože morálka u skřetů je hrozná. Když se dá někde vraždit a loupit, tak je nikdo nezastaví ani nejdelším bičem. Královna už toho měla taky dost a válela se tam po nádvoří, vyhledávajíc nejstudenější část dlažby. Ostatní se rvali o vodu u studny. Přiběhl posel s nějakými zprávami a hlášením. Pak postupně přicházeli další zvěsti ze světa. Někteří odvážlivci se prý dostali až k elfímu městu jenž se zove Erynin-karas a prej je tam tak krásná brána až oči přecházejí. Bylo mi smutno protože sem nějak vnitřně cejtil, že se tam nikdy nedostanu a tu krásu nikdy nespatřím. Taky mi skřeťáci vyprávěli, jak je ten svět velikej a jak šlo všechno dopředu. Prej všude chodí karavany s daněmi a se zbožím a ve vesnicích je plno jídla a hlavně piva. No by bylo maso, přepadnout takovou karavanu s pivem, vínem, jídlem a pěknejma holkama. Ha! Groh, Groh!! No a než jsem to domyslel, tak přišel rozkaz že naopak právě my budeme taková karavana a budeme chránit nějakou truhlu s kušema. Takovej zlomyslnej je osud. Skřet si sní jak přepadne karavanu a nakonec je karavana von sám. Je to bordel na tom světě! Jo, a to si nechte vyprávět. Ještě nám do voje přidělili takové divně zelené obludné obludy. Každej byl o půl těla větší než my a nesl si obrovskej balvan nebo dinosauří kost. Jinak byli skoro nazí. Takovej balvan když po tobě hodí, tak jsi okamžitě na sračku. Všichni skřeti proti nim vypadali jako inteligenti. Prej se jim líbí ta truhlička! Proto půjdou s námi. Pche! Dokonce jsem zjistil, že jim rozumím. Neuvěřitelné. Některá jejich slova byla opravdu podobná našim. Ale rozumu neměli ani za mák. Furt jenom: „Truhlička, truhlička... líbí!“ No úplně vypatlaní. Vyrazili jsme. Drželi jsme se s Gabalou pohromadě a měli jsem dobrej pocit sounáležitosti. Dokonce se nám zdálo, že bychom byli schopni dělat společně i složitější taktické manévry. Schovat se. Zalehnout. Zaútočit zezadu. Udělat průzkum a tak. Ale nikdo to po nás nechtěl tak jsme jenom šli jako stádo. To velení mne štvalo stále víc a víc.

Pokračování příště.

Stránka vygenerována 15.12.2017 20:52:30 za 30 ms.